Sobota 20. 1. – Je asi zbytečné psát, že jsme přijeli ve tři hodiny a vybalovali, protože to si jistě každý odvodí nejspíš sám, ale je určitě důležité vědět, že jsme hned po všech těch věcech, které jsou nutné po příjezdu udělat, obuli sněhule a šli na trek. To zase kecám, ale chápeme se. Šli jsme se porozhlédnout po okolí. Vlastně, já si myslím, že to také bylo o tom, očíhnout si lidi ze ZŠ Nové, s nimiž jsme pak celý týden museli provádět symbiózu, nebo se o to alespoň snažit.. První pocity byly asi takové – jsou to namyšlení ešusové a kedlubňáci, ale nenechte se zmást prvním dojmem. Po procházce jsme šli všichni otestovat zdejší kuchyni a všichni se tvářili při příchodu naprosto nadšeně, já si však nemyslím, že všichni tak nadšení i odcházeli…
Neděle 21.1.
Do krásné slunečné neděle se každý účastník tohoto kurzu probudil s úsměvem a elánem. Jasně, že se pokouším o vtip. Nikdo nechtěl z vyhřáté postele. Vidina dopoledního běžkování nám zrovna nepřidávala. Tedy, až na nováčky kurzu, ti ještě nevěděli, co je čeká, a proto byli poctivě hned v osm hodin na snídani a snědli mi všechny lupínky. Žrouti. Po vzpomínce na řeč mojí mamky, kdy mi asi stokrát zopakovala, ať si to tu užijeme, nahodím úsměv a jde se na běžky. Popravdě, nebudu vám lhát, ty dlouhý klacky mi chybět nebudou. I když ty pády na nich vypadaly velmi vtipně a už dlouho jsem se tak nezasmála. Odpolední klid jsme strávili samozřejmě všelijak, hlavně né klidem, což se večer také projevilo, ale kdo by dokázal zamhouřit oči při myšlence na sjezdovku. Odpoledne jsme se tak také dočkali. Zkušení se vydali na vlek a my začátečníci, ať už na prknech nebo lyžích, si to šli o kus dál šlapat. Já jsem patřila do skupinky začátečník na prkně. Popravdě moje začátky vypadaly mizivě. Tak když si tady někdo nedokázal zapnout ani vázání… Postavit a udržet se na nohou. Zní tak jednoduše, ale věřte mi, že jsem po asi stém kotrmelci byla nesmírně ráda za ten páteřák, co mi doma vnutili. Naprosto nenávidím zmiňovaný kopec, který jsme vyšli asi tisíckrát a pořád to bylo málo. Zítra se snad dostaneme na vlek.
Pondělí 22. 1.
Fakt to nebyla snadná práce. Doopravdy ne. Ale stejně se pan učitel nakonec nechal ukecat. O čem, že to píšu? No, lidi… Prostě se nám podařilo ukecat našeho nejúžasnějšího pana učitele, abychom nešli vůbec běžkovat a na místo toho jsme si celý den užívali krásně urolbované sjezdovky, tedy krom večerka, protože to ještě učitelé vůbec nevěřili tomu, že bychom to zvládli. To přišlo až potom. Takže jsme jezdili jako draci, začátečníci začali zkoušet jízdu na kotvě a nešlo jim to vůbec špatně. Ehm, ehm, no, já vlastně taky měla u některých podíl na tom, že vyjeli až nahoru, ne že bych se nějak chvástala. Jen konstatuji fakta. Pokročilí si to už začali u učitelů zlepšovat natolik, že je pak občas pouštěli někde samotné – taky třeba já. Zase jen konstatuji fakta, ale za tu důvěru ti, Aleši, děkuji. Doufám, že to čteš, protože ti chci věnovat chvilku. Aleš byl ten nejdokonalejší instruktor na snowboard a musím říct, že to ty naše šmatláky docela dobře během toho týdne naučil. To byl ten člověk, na němž je vidět, jakou z toho má radost a doopravdy ho to baví a tací všichni nejsou. Aleš a pan učitel byli na týden naši ‚něco jako‘ bohové. Barča samozřejmě také. Každopádně, Aleši, za tu tvou důvěru, kterou si ve mě vkládal, jsem moc ráda. To byl však také důvod, proč jsem ti neřekla, že jsem se jednou kvůli nepozornosti vysekala o strom. No, prostě pondělí byl den, kdy nám to všem začínalo jít.
Úterý 23. 1.
Dnes je úterý, tudíž se pohybujeme někde v polovině našeho kurzu. To si samozřejmě zaslouží i pořádný odpočinek. Tedy podle toho, co považujeme za odpočinek. Jestli čekáte válení se na posteli a koukání do mobilu nebo knížky, jste na velkém omylu. Začátečníci vyrazili na svah, aby nevypadli ze cviku. Ostatní naši přátele se jeli projet na běžkách. Ke konci proběhl kratší závod mezi deváťáky a sedmáky společně s panem učitelem. Nevím jaká byla pravda, ale slyšela jsem o nějakém podvádění ze strany pana učitele. Známe se… Pane učiteli, už zase?! 🙂 Odpoledne už bylo naplánováno v duchu odpočinku. Procházka na louku zasněženou sněhem. Jak bych to popsala. Těm, kdo dokázali dojít od chaty až k louce bez rány do zad koulí ze sněhu nebo rovnou vyválením v sněhovém příkopu, smekám. Stejně si myslím, že se to nikomu nepovedlo. Na konci naší cesty si každý zvolil vlastní zábavu. Někdo postavil sněhuláka, zastřílel si na pár plechovek, vyfotil fotky na instagram nebo prostě blbnul ve sněhu. Já jsem původně myslela, že postavím nejkrásnějšího sněhuláka, ale vidina Tinina obličeje ve sněhu byla silnější, a tak jsme se celou dobu jen praly. Myslím si, že sněhu jsme si tu užili každý naplno.
Středa 24. 1.
Středa byla ten den, na který se snad nikdo netěšil. Čekal nás celodenní výlet, což pro nás „děti“ zní podobně jako třeba poslední výprava nebo pochod smrti. Měli jsme naplánovanou trasu dlouhou asi 15 kilometrů a asi se to nemusí zdát tak moc dlouhé, ale když se řekne CELODEŇÁK, tak to prostě je na celý den! Dobře, všichni si dokázali nazout běžky a vyjet do světa, ale hned u startu nás čekalo asi dvoukilometrové stoupání, což třeba pro mě a moje běžky bez šupinek byl docela masakr. Nebyla jsem však jediná, takže doopravdy gratuluji všem, co to zvládli. Všichni měli nějaké potíže, malé nebo velké, ale všichni to zvládli! Dojeli jsme na Smědavu, což bylo napůl cesty. Tam jsme si odpočinuli a nadlábli jsme se a jeli jsme zase zpět. Ve tři jsme byli zpět na chatě a začátečníci přijeli jen o chvíli později, a dokonce jsem málem nepoznala, že se vrátili oni, málem jsem si je spletla s profesionálními běžkaři.. No.. Dojeli jsme ve tři a prý to měl být celodenní výlet, pchee. A ještě něco. Začali jsme docela soužívat s Kameňákem/ZŠ Novou..
Čtvrtek 25. 1.
Pomalu se nám to krátí. Utíká to tady jako voda. Kdo by věřil, že je čtvrtek? Dnešek byl naplánován naprosto bezvadně. Celý den na svahu. Žádné klacky, na kterých je udržet stabilitu úkol sám o sobě, natož se na tom pohybovat. Na svahu to byla pecka. Nováčci jezdili na vleku stejně jako profíci. Zkrátka to tady žilo. Vlek, svah, bufet, teplý čaj, vlek, svah, vlek, svah, vlek, svah, dokoupení jízd, vlek, svah, vlek, svah, bufet, teplý čaj. Myslím si, že asi máte živou představu, jak to vypadalo celý den. V podvečer při odchodu ze svahu do vzduchu vzlétla myšlenka večerního lyžování. Někteří tenton nápad okamžitě zavrhli a vidina teplé (no, to nevim) zkrátka vidina sprchy a postele byla silnější. To ale neplatilo pro všechny. Dokonce i já jsem byla odvážná a zdvihla ruku. Po večeři při odchodu na vytoužené večerní lyžování jsem zjistila hrozivou zprávu. Jsem jediný nováček na prkně, co jde na večerní lyžování, kde byla otevřená pouze červená sjezdovka, o které jsem si doposud nechávala jen zdát. Podporou mi pořád zůstávali mí přátelé, co slibovali, že na mě budou čekat. To jsem si vždycky přála. Nebýt nejlepšího instruktora Aleše, kterého nám můžou všichni jen závidět a i ostatních, kteří na mě čekali a kontrolovali, jestli jsem ještě po těch všech držkopádech pořád naživu, by to nebylo ono. Díky.
Pátek 26. 1.
Máme tu poslední den. Den plný nejrůznějších závodů. Dopoledne jsme všichni naběhli na sjezdovku a jeli jsme slalom. Kategorie byly takové: lyže chlapci, lyže dívky a snowboard byl smíšený, protože nás bylo jen pět. Myslím, že nás neovládla žádná soutěžní rivalita a všichni to úspěšně zvládli. Přátelili jsme se, usmívali a povídali si o našich úspěších, ale v tu chvíli jsme jen tušili, že to za chvíli bude horší. Čekal nás biatlon. Dva své týmy měla ZŠ Nová a dva jsme měli my. Před tím, než jsme jeli štafetu, jsme jeli jednotlivce a já si myslím, že k tomu se radši vyjadřovat nebudu. Někomu to fakt šlo, ale mně prostě ne. Závod týmů začal hned poté. Čekal nás jeden velký okruh, střílení na terč (spíš plechovku), a když jsme se netrefili, tak jsme šli na trestný kolo, což bylo takové menší vyšlapané kolečko uprostřed. No a já nevím, jak ostatní, ale myslím si, že to ve finále dopadlo docela fajn. Sice se Povrly umístily na posledních dvou místech, ale nám to nevadilo. My si to užili. No, všechno se to večer vyhlásilo a myslím, že všichni byli velice spokojení.
Sobota 27. 1.
Nesnáším loučení, balení, uklízení a cesty autobusem. A vzhledem k tomu, že dneska odjíždíme, takže se musím balit, uklízet, loučit se s novými kamarády a i s tímto místem, protože to byl pro nás deváťáky poslední lyžák, a na vrchol toho všeho dvouhodinová jízda v autobuse. Pecka. Ráda bych zněla optimisticky, ale pokud je vám někde dobře, nechcete odjet. A to se nikomu nechtělo. Bylo to tu moc fajn. Zažili jsme nové zážitky, vznikly nové vtipy, našli jsme si kamarády ze ZŠ Nové (ano, ti ešusové a kedlubňáci jsou teď naši přátelé) a nakonec původně obyčejné datum 20. 1. – 27. 1. 2018 se stalo neobyčejným. Myslím si, že snad ani není možné na tenhle týden zapomenout. Děkuju.
Klára Besserová, Natálie Bujná