Jako každý rok, i letos dostali deváťáci – což jsme mimochodem my – úkol předvést, jak se dokáží vypořádat se svým prvním velkým projektem, s ročníkovou prací. Mám pro vás exkluzivní pohled do zákulisí prací; přesněji řečeno svůj pohled. O pracích jsme věděli již koncem zimy. Některé hlodala myšlenka už dlouhé měsíce dopředu. Například já jsem proškrtávala své nápady už na podzim. Chvála bohu. Pokud bych to neudělala, také by to mohlo skončit nějakou nehoráznou hloupostí. Po dlouhém rozmýšlení jsem zvolila za téma Braillovo písmo a Morseovu abecedu. Připadalo mi to zajímavé. Dalším krokem bylo oslovit učitele, kterého jsme si vybrali za vedoucího práce. V mém případě to byl – opět po dlouhém rozmýšlení – pan učitel Skála. Následovala několikaměsíční práce složená z vytváření prezentace, pracovních schůzek s panem učitelem, analýz, návštěvy Tyflocentra a sběru kapitálu pro mou práci; podkladů, informací a vědomostí. Nebudu kazit budoucím deváťákům překvapení tím, že bych prozrazovala, jaké nástrahy mě potkaly během práce. Řeknu vám jen o jedné, a tou je prokrastinace a lenost celkově. Dejte si na ní pozor, těžko se s ní bojuje a je neskutečně vlezlá. A potom už tu byl den obhajob. Nedopatřením jsem dorazila asi o hodinu dříve, než jsem potřebovala, takže se mi podařilo vynervovat dlouho před obhajobou. A to i přes to, že jsem neměla pocit, že jde o něco těžkého. Hecování i podpora spolužáků mi pomohla se tam postavit a dál už jen mluvit. Pak přišel konec, dotazy a hodnocení. Dostala jsem přes 40 bodů, tedy tam, kam jsem se dostat chtěla. Ročníková práce pro mě byla varováním. Výzvou. Indikátorem chyb. A prostorem k tomu vytvořit něco svého. Pro ostatní žáky, které to čeká, mám vzkaz; máte se na co těšit 🙂