Naše škola se pyšní mnoha velkými úspěchy, většinou na poli šachovém či orientačním. Tentokrát šlo o úspěch na soutěži „Mladý Záchranář“. Výprava v podobě hlavy týmu (nebo spíš krku?) paní učitelky Černohlávkové, pravidelných účastníků Matěje Karvánka a Karla Kurendy a nováčků Jasmíny Rajtorové a Bětky Siručkové se umístila na 3. místě. Bohužel nám o jedno umístění utekl postup do krajského kola, ale i tak to byla skvělá zkušenost. Správně bych, ale měla začít od úplného začátku, kdy začala naše příprava na tuto soutěž. A to, že to byla velmi pečlivá příprava snad nemusím ani zmiňovat. Domlouvali jsem si schůzky. Občas to bylo místo vyučování a někdy zase po škole. Na schůzkách jsme se většinou učili věci (jak to na naučných schůzkách většinou chodí), které byly potřeba. Jako je resuscitace, druhy hasících přístrojů, topografie, uzle atd…
Když nastal den „D“ jeli jsme do hasičské zbrojnice v Ústí nad Labem konkrétně do Všebořic s odhodláním a touhou obhájit stupeň vítězů (měli jsme od paní učitelky slíbený McFlurry v McDonaldu, takže jsme věděli, že jestli nic neobhájíme, zmrzlina logicky nebude). Takže motivace byla veliká.
Musím zmínit, že na pár stanovištích nám bylo řečeno, že jsme v dané disciplíně zatím nejlepší. Což nám samozřejmě lichotilo. A ne, nezapomněli jsme se s tím pokaždé pochlubit paní učitelce.
Vše šlo hladce, u každé disciplíny jsme mohli mít maximálně 60 bodů. Nám se vždy pohybovaly okolo 60 – 50/45. Ovšem na disciplíně jménem „Chůze po tmě“ jsme se měli rozdělit do dvojic. Já – Bětka a Matěj – Kája. Měli jsme na očích brýle, přes které nebylo vidět, museli jsme se držet za ruce a měli jsme hledat předměty v neznámém prostoru. Za každý nalezený předmět jsme měli 3 body. Pokud jsme se pustili bylo -10 bodů. Já a Bětka jsme našly tři předměty, ale společnou nepozorností jsme se pustily. Tím pádem jsme měli -1 bod. Kluci poté skóre trošku vylepšili a nakonec jsme z absolvováné disciplíny dostali 8 bodů. Jo, paní učitelka nás moc nepochválila. Další disciplíny už šly daleko lépe.
Vtipných momentů bylo taky mnoho. Zprvu na střelnici, kdy Jája zapomínač, zapomněla brýle, ale pán, který byl na stanovišti mi půjčil své brýle, na kterých měl tak -4 dioptrie, ty jsem s velkým DÍKY odmítla, takže střílení na slepo je fakt super. Nebo když Kája volal na tísňovou linku, ale v podstatě nevolal, protože telefon byl vypnutý. Prostě úsměvné momenty.
No a konec tohohle dnu už jsem v podstatě prozradila na začátku tohohle článku. Nakonec jsme obhájili 3. Místo z 12 týmů. To samozřejmě znamenalo jídlo v McDonaldu (A zmrzka od paní učitelky také) a potom následovala jen cesta domů.
Tahle celá soutěž dokáže člověka naučit hodně. Tedy aspoň já jsem to tak brala/beru. Moc mě mrzí, že příští rok již nebudu moct soutěž absolvovat, vzhledem k mému věku. Každopádně chci moc poděkovat paní učitelce Černohlavkové, že mi možnost zúčastnit se téhle soutěže dala a měla se mnou a mou zapomínavostí trpělivost.