Za to, kým jsme, vděčíme mnohým faktorům. Rodině, jež nás posouvala, prostředí, které nás formovalo, lidem, kteří nás ovlivnili. Kým jsem já? Příští rok ukončím 18. rok školní docházky a magisterským titulem stvrdím její úspěch. Není to tedy zrovna krátký příběh. A kdo by uvěřil, že začal na základní škole v malé obci na levém břehu Labe. Na Základní škole a Mateřské škole v Povrlech, kde jsme měli „Začít spolu“.

Jako dítě jsem však neocenila, kolik mi toho tato škola dává. Viděla jsem pouze odlišnosti v porovnání s ostatními. Práce v centrech na prvním stupni. Vybavení třídy kobercem, abychom si mohli o přestávkách hrát. Projektové dny, které jsme zasvěcovali práci ve smíšených kolektivech a poznávali tak děti naskrz celou školou. Velké přestávky strávené pohromadě venku na hřišti. S posměšky jsem tyto rozdíly prezentovala svým novým spolužákům na čtyřletém gymnáziu. Nejspíš abych si zachovala tvář při případném selhání. Nečekal mě však pád. Naopak mě čekalo zjištění, že jsem těmto dětem rovna a dokážu i víc. Dětem, které byly připravovány na budoucnost na gymnáziu a posléze i na vysoké škole. Uměla jsem totiž pracovat v kolektivu tvořeném nejen dětmi, ale i učitelem, a využívat k výuce všechny prostředky, které byly po ruce. Dokázala jsem „Pokračovat spolu“ a uplatnit tak schopnosti osvojované už od prvního stupně základní školy. Posměšky ke škole hrou vystřídala hrdost, jelikož si jsem vědoma, že za to, kým jsem, vděčím také povrlské základní škole.

„Říká se, že dobré se chválí samo. My jsme však neuvěřitelně rádi a pyšní, když pochvalu dostaneme. Martino, děkujeme.“ Mgr. Tomáš Skála