„Rychle se najezte, v 13:45 vyrážíme!“ byla slova paní učitelky při vchodu do jídelny. Jídlo jsme do sebe doslova naházeli a už jsme seděli v autě. Paní učitelka zařadila 5 a jeli jsme do Kamenického Šenova. Tam na nás čekal pan Štrojsa s paní Štrojsovou. V ruce drželi mapu a s úsměvem na tváři nám mávali. V Kamenickém Šenově jsme sice nebyli poprvé. Dneska jsme ale přijeli z jiné strany. Já jsem vybíhala poslední. 1. kontrolu jsem našla. 2. kontrola byla ale oříšek. Musela jsem šlapat do takového krpálu, že se mi dělaly mžitky před očima. Už už jsem lapala po dechu a to jsem před sebou měla ještě osm kontrol. Žádný fňukání. Nabrala jsem pár sil a vyběhla ke 3. kontrole.

Tam jsem potkala Máju a Ondru. „Tak co, máte 3. kontrolu?“ zeptala jsem se. „Ne, nemůžeme ji najít.“ A tak jsme bloudili a hledali 3. kontrolu. Nakonec s radou paní učitelky jsme doběhli k 3. kontrole. Zde už jsme sice každý mapoval sám, ale držela jsem se Ondry a Máji. Cesta na 8. kontrolu byla pro většinu lehká. My však chytli roj vos, který se držel u země. Najednou jsem slyšela, jak Ondra křičí: „Do háje vosy!!!“ Začal skákat jako laňka. Nebyl však sám. Já i Mája jsme také tak poskakovaly. Mně na rozdíl od Ondry a Máji uvízla bota v bahně a zůstala mi tam. Pak se spustil výbuch smíchu. Po chvilce mi botu podali a běželi jsme dál. Mezi námi a 9. kontrolou stála louka. Začali jsme sprintovat a pomaličku dohánět ztráty. Já ale „na klasiku“ spadla. Letěla jsem pusou napřed. Super. Ondra i Mája výbuch smíchu, ale běželi jsme dál. Už jsem si myslela, že je konec, ale zaběhli jsme do úseku plného kopřiv. Všichni jsme zase skákali jak laňky. Zde byla poslední 10. kontrola. Teď se spustil velký sprint do cíle. Všichni naprosto vyčerpaní, si natočili vodu v místním čistém pramenu a odpočívali. Unaveni, promáčeni a propoceni jsme nasedli do auta a vyjeli zpět. Prima. Příště opět vyrážíme…