My jako deváťáci jsme tu z vás všech nejdéle (nepočítáme učitele). Zažili jsme spoustu změn, proměn a velkých akcí na této škole. Pamatujeme si ještě staré záchody u jídelny, kabinet paní učitelky Melounové i samotnou paní učitelku, knihovnu, kde je teď udělaná třída a mnoho dalšího. S jistotou Vám ale můžeme něco říci. A to, že se nám bude po této škole stýskat. I naše třída samotná se za těch 9 let změnila. Nesnášeli jsme se, potom jsme se zase měli hrozně rádi a nakonec tu jsme jako jedna velká parta, co se rozbrečí při každé vzpomínce na těch 9 let. Proto všichni, co toto čtete, uvědomte si, že těch 9 let uteče hrozně rychle a nikdy se nevrátí zpět.
Spousta z nás jde na školy úplně sama nebo do jiného města a ztratíme mezi sebou kontakt. Stejně tak tu padají slova „Musíme se vídat“ nebo „Budeme spolu chodit do města“ a všichni pevně doufáme, že to tak bude, ale spousta z nás si uvědomuje pravdu. Nic nesblíží třídu více, než vzpomínky. Ať už ty dobré např. nalepené ředkvičky na stropě, schovka s panem učitelem Kovářem, cyklák, Žihle, Itálie a naopak nejhorší zážitek jako vztahy ve třídě (Eliška a Ondra, Kája a Ondra, Naty a Denis, Tinka a Denis, Mája s Járou, Kubou a Matějem), cyklák, rozlučka v 5.třídě s paní učitelkou Peřichovou, hádky atd, ale i přes tyto věci jsme zůstali nejlepšími přáteli a dalo by se říci, že i rodinou.
Nikdy nezapomeneme na učitele, kterým se tímto omlouváme za naše chování v hodinách (hormonům neporučíte), na paní kuchařky, které nám dávaly dvojnásobné porce knedlíků, než je podle
norem, na pana školníka, díky kterému jsme museli ty schody ve spojovačce jít 3x, protože jsme nestíhali hodinu a běželi jsme, na paní ředitelku, která tento rok odchází, ale my jsme s ní mohli strávit krásných 9 let, za které jí tímto děkujeme a doufáme, že si náležitě užije důchodu. Také nesmíme zapomenout na vychovatelky v družině, kde jsme krásné 3 roky byli a byla tam sranda, takže děkujeme Kájo a Maruško. Panu učitelovi Skálovi a Markétce, kterým děkujeme nejvíce, že za nás žehlili naše problémy, kterých bylo také hodně. A jako poslední věc, doufám, že se vám na středních školách bude dařit a NIKDY nezapomenete na tuto školu a lidi, které znáte už od školky. Mám Vás moc ráda. A vy mladší, snažte se, aby těch 9 let bylo krásných a co nejvíce pohodových a zábavných, ať se máte také nad čím rozbrečet, až budete odcházet. Pokud chcete slyšet dojemnější a lepší proslov, počkejte si na akademii.
Karolína Hokrová
Tak a je to tady. Závěrečný proslov. Člověk by nevěřil jak těžké bude shrnout těch devět let, co tuhle školu parazitujeme. Devět let. Chápete to? Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Vždyť to není tak dlouho co jsme šli poprvé jako velcí mazáci s těžkou aktovkou a větším kornoutem než jsme byli my sami poprvé do školy. A dnes tu stojíme jako parta, která se za chvilku rozuteče a sejdeme na srazu za 20 let, kdy klukům naroste pivní břicho a vypadají vlasy a holkám spadnou prsa a ve vlasech se místy objeví šediny. To jsou vyhlídky co? Proto bychom si měli pamatovat ty krásné chvíle, které jsme spolu zažili. Náš první školní výlet byl do Tornova mlýna, kde se konala stezka odvahy a musím říct, že si z ní beru ponaučení. Nikdy nechoďte na stezce odvahy mezi posledníma, protože se může stát, že svíčky, které vám mají ukázat cestu zhasnou a vy jdete poslepu. Žihle a k ní automaticky patřící Žihliáda, orientační běh, při kterém jsme všichni podváděli a psali omluvné dopisy, či večerní zpívání u ohně. Staré záchody u nás na patře. Papírové žákovské knížky. Centra, která se konala v průběhu týdne. První dětské lásky, třeba Kája a Ondra, Tina a Denis, Mája a Kuba a Matěj a Jára. Družina, kde jsme si v létě hráli na zahrádce u školky a v zimě chodili bobovat na kopec k vodárně. Dva tábory. Holky proti klukům. Chápu, že když se podíváte za mě a vidíte tam partu asi mě teď úplně nechápete, ale takhle to dřív nebylo. Holka a kluk vedle sebe sedět nemohli a pokud jsme se v nejhorším případě navzájem dotkly, museli jsme si jít ruku hned umýt. Paní učitelka Peřichová, která nám dala ten nejlepší základ, co jsme kdy mohli mít. A také nám zakazovala nosit mikiny, abychom se otužovali. Na to nikdy nezapomenu. Oranžové kšiltovky, jenž jsme museli povinně nosit na výlety. Dovolená v Itálie, kde jsme snad každý den hráli přehazku, chodili na zmrzlinu a užívali si moře. Loučení s paní učitelkou Peřichovou a nástup na druhý stupeň. Zhoršení známek. Závody komu vydrží plátek ředkvičky déle na stropě. Mimochodem… visí tam ještě teď. Dlouhé období dvojsmyslů. Přivítání Markét mezi nás. Nekonečné zápasy ve florbale. Cyklák na kterém jsme se všichni pěkně zrakvili. Snad nekonečný výšlap na Pravčickou bránu. Ale museli jsme uznat, že ten výhled stojí za to. Výběr tématu a vyučujícího na ročníkovou práci. Šprtání se na přijímačky. Pomáhání čertům nosit zlobivé děti do pekla. Lyžák, který bohužel nemohli absolvovat všichni, ale snad nikdy nezapomenu na celodenní výlet na dlouhých klackách na kterých je udržet stabilitu úkol sám o sobě, natož se na nich pohybovat. Velký den, kdy se konaly přijímačky. Náš poslední výlet do Prahy. Cyklák, kde jsme si všichni začali uvědomovat, že už nám zbývá pouze měsíc do konce. Někomu ukápla slza, někdo to radši vzal s kolem do příkopu. Co jsem si všimla tak Elišku to nějak v tom příkopu bavilo, protože to do něj každých pět minut zabrala. Společně jsme si přečetli omluvné dopisy, které jsme psali v Žihli o podvádění při orientačním běhu. Odprezentovali jsme před nemilosrdnou porotou naše ročníkové práce. Uspořádali jsme den dětí v mateřské školce. Na tabuli jsme napsali vzkaz s indicii, kde nás pan učitel Kovář najde a schovali jsme se mu místo matematiky do bazénu. Po 4 letech si vymysleli vystoupení na akademii, které se dotáhlo do konce. A na konec tu teď stojíme před vámi. Chtěli bychom všem učitelům poděkovat, že jste to s námi vydrželi. Naše nekončící dotazy, připomínky k testům, častá nepřipravenost, vyrušování či neplnění domácích úkolů. Muselo to být náročné, ale doufáme, že na nás budete vzpomínat v dobrém. A taky Markét. Člověk, který se lišil od všech učitelů. Naše opora, při vysvětlování vzorečků z chemie a matiky, ale hlavně kámoška. Mohli jsme se na ní vždycky spolehnout a za to ti děkujeme Markét. Nakonec je tu osoba, která s námi na školní výlety jezdila už od 4. třídy a od 6. třídy se stala naším katem. Dávala nám dlouhá a hlubokomyslná kázání, která mě občas nudila, ale přiznejme si, že někdy zapotřebí byla. Mimo to platí, že pan učitel Skála stál vždy za námi a žehlil všechny naše průsery. A že jich bylo. Děkujeme. Říká se, že člověk si uvědomí co má tehdy, když to ztratí. Proto vy, co vás tohle všechno čeká, vykašlete se na malichernosti a zařiďte, aby jste na těch devět let mohli vzpomínat v dobrém, stejně jako my. Vaše devítka.
Natálie Bujná