26-01-2019 sobota Naty
Čau, tak ještě pořád jste se mě nezbavili. Vítám Vás v druhém dílu deníku z lyžařského kurzu, s další várkou trapných historek a mých pokusů o to, být vtipná. První den, jakožto den příjezdu, vždycky tak nějak rychle odbudeme jen v pár řádcích, protože popisovat, že vedeme s těma kedlubňákama a ešusama ze ZŠ Nový nekonečnou válku, je snad zbytečné, ale letos, se ten někdo nahoře rozhodl, že si i tu obyčejnou cestu v autobuse budeme dlouho pamatovat. Takový pokračování Rychle a zběsile. Silnice byla zasněžená a po černém asfaltu nebyly ani stopy. To už jsme se blížili k cíli.

Už jen tři kilometry, když do nás v jedné ze začátek cestou po serpentinách nahoru k chatě narazilo auto. Celý autobus se otřásl. Auto se po nárazu do nás dvakrát protočilo a skončilo na střeše. Krev se valila v proudech. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jsou všichni připoutaní? Otočím se a klukovi za mnou teče z nosu krev, další má roztrhlé obočí a ten třetí se drží za břicho a pravděpodobně si zlomil žebro. No dobře. Dělám si z vás srandu. Jo, auto do nás trochu drklo a vytvořilo tak na autobuse pár škrábanců. Nic vážného se nikomu nestalo! Řešilo se to docela dlouho a já si snědla moji svačinku, a taky baterka v telefonu mi začala klesat. Mooc hezký. Problém číslo dva. Za ty tři hodiny, co jsme tam seděli, nasněžilo asi deset čísel sněhu, což nebylo zrovna moc dobrý, protože ta plechovka, která nás měla vyvézt až nahoru, se rozhodla, že dál to prostě nepůjde a s neustálým sněžením to vzdal i sám řidič. Kdo by si vzal na krk 50 dětí. Je pravdou, že cesta nebyla zrovna příznivá a mohlo se cokoliv pokazit. A tak jsem se s paní kolegyní Dalihodovou, která na lyžáku oxidovala stejně jako já, zavolaly na technický služby Tanvald, jenže ti nás přepojili na Desnou, jenže pevná linka v sobotu okolo páté hodiny „překvapivě“ nebrala telefon. A tak jsme zkoušely různá čísla a volaly dál a dál. No takhle… Nevyřešily jsme tím vůbec nic, jelikož všechna auta byla v terénu, a to bůh ví kde. A tak jsme přešli na né moc pohodlný, ale funkční plán B. Aleš, který sem přijel jako instruktor na snowboard, si zkusil jaké je to dělat taxikáře a převážel nás postupně na chatu a v druhém autě, které (absolutně nevím odkud se vzalo a komu patřilo) vozilo tašky. No, s lehkým zpožděním přibližně šesti hodin jsme se všichni v pořádku dostali na chatu. Člověk by řekl, že všichni byli naštvaní a nervózní, protože jsme přeci jen seděli v autobuse něco kolem devíti hodin! Na cestě, která se jede i s velkou pauzou na čůrání maximálně tři hodiny. Atmosféra však nebyla napjatá a všichni si z toho dělali spíš srandu.

A o tom to je. Umět si z toho udělat srandu…

27-01-2019 neděle Jája
Ovšem smích nás druhý den hodně rychle přešel, když jsme zjistili, že se hned ráno jde na běžky. Ti žáci, kteří tu s námi jsou poprvé, se těšili a stále se těší na další dny na běžkách. To je ale taky něco jiného, když si myslí, že těch 6 km, co jsme dnes uběhli, je nejvíc, co ujet jde. Jojo.. Už ve středu, mláďátka… To je totiž celodenní výlet a to už i vás ten smích hodně rychle přejde. Mé škodolibé já se na to už mooc těší. Po běžkách jsme měli oběd a polední klid. Musím říct, že ty instantní polévky, které jsem si s sebou vzala ani nesním, protože mi tady, oproti minulému roku, (překvapivě) hodně chutná. A nejen mně. Odpoledne jsme šli na lyže. Stále stejně otřesná, zasněžená a nekonečná cesta na sjezdovku. Když jsme se konečně všichni doslova doplazili na svah, pan učitel s Tinou si nás nejdříve museli proklepnout, protože je tu s námi, jak jsem již říkala, hodně nových lidí.

28-01-2019 pondělí Naty
Dopoledne bylo věnováno sjezdovce. Každý piloval, co bylo potřeba, anebo utrácel penízky v bufetu za čaj a párek v rohlíku. Byli jsme rozděleni do několika skupin podle zkušeností. Co si tak pamatuji, tak každý rok bylo na lyžích spoustu nováčků, kteří na nich stáli prvně, ale letos pro moje překvapení to byl jen jeden človíček, který na lyžích stál úplně poprvé. Avšak netrvalo dlouho a Terezka se začala přibližovat svými schopnostmi ostatním lyžařům. Po odpoledním klidu, kdy jsem snad vždycky zaspala a na sraz dorazila se zpožděním, se vyrazilo na ďáblova prkýnka. Pro ty, co nechápou, myslím tím běžky. Lásku k nim jsem si za ty tři roky, co se tohoto kurzu zúčastňuji, nenašla. Stejně jako na svahu si nás rozdělili do skupinek a učili nás různé techniky. Tím myslím klasiku, bruslení a pak také stoupání do kopce a sjezd. Skupina, kde jsem byla já, začala s bruslením. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že ve středu pojedeme na celodenní výlet na běžkách a mě jízda ve stopě a s ní spojená klasika zrovna nevyhovovala, mým úkolem bylo, abych dokázala bruslit. Spousta lidí, co ta ďáblova prkýnka obdivuje a večer před spaním se k nim modlí, by mi mohla odporovat, že tento styl je mnohem fyzicky náročnější. Já vím. Je mi jasné, že tak nebudu moci jet celou cestu, ale pokud mi to síly dovolí, budu se o to aspoň pokoušet. Jenže já jsem byla ve stavu, kdy při každém pokusu o už milionkrát zmiňované bruslení, jsem spadla, nebo mi jedna noha podjela, či jsem si přišlápla jedno prkýnko tím druhým… Naprosto dokonalý případ jak se to nedělá. Kolegyně Dalihodová si dala tu práci a přes všechny moje připomínky mě nakonec dokázala naučit, jak ty nohy vlastně překládat, abych nebyla spíš rozpláclá na zemi, než na běžkách… A to si poslechněte! Já z toho měla takovou radost, že jsem se rozhodla jít na večerní běžkování. Žila jsem totiž v myšlence, že těch šest kiláčků odbruslím. Sto metrů max. Pak jsem zaplula do stopy a proklínala se, proč jsem měla tak hloupý nápad na ty klacky DOBROVOLNĚ jít.

29-01-2019 úterý Jája
Nastal den odpočinku. Konečně. Den, kdy se nic nedělá. Tedy ne až tak doslova. Ráno sice bylo nic nedělání v aktivním stavu, odpoledne se to však tak trošku změnilo. Prý abychom si zas nemysleli, že nám s povely na fyzické aktivity dají na déle jak 3 hodiny pokoj. No nic. Teď spíše o tom, jak dopadla dopolední odpočinková ,,chvilka“. Vyšli jsme, jak to bývá zvykem již třetím rokem, na louku nad naší chatou, kde se každý rok mezi námi koná pořádná koulovačka, která se ovšem tento rok neobešla bez zranění. Základní škola Nová se po výjimečném míru mezi námi rozhodla zaútočit na jednu naší účastnici zájezdu. Terorista z tohoto náhlého útoku, řekla bych, že dosti neplánovaném, byl do konce dopoledne celkem v šoku. Ale oběť tento útok naštěstí přežila a zájezd bez dalších zranění dokončila. Jo a také jsme si mohli zastřílet. Vzduchovkami. Na plechovky. Aby si tu někdo nevzal něco špatně. Po O jsme vyrazili na všemi milovaná ďáblova prkénka. Plán byl takový, že vyjedeme autobusem (upřímně jsem doufala, že v tom autobuse nebudeme vzhledem k počasí a velkému množství sněhu déle, jak dejme tomu 1 hodinu, kdybyste měli taky takové zkušenosti z cesty sem, měli byste stejné obavy) neznámo kam, alespoň pro mě, tam si vyšlapeme ,,krátký“ kopeček a pojedeme Z KOPCE. Podle našeho legendárního Pravdomluvného Štěpána. No jo. Po vyšlapání krátkého kopečku jsme si nandali ta skvělá, absolutně neprokletá, prkýnka a vyrazili jsme. Vyrazili jsme do kopce… Potom trošku po rovince. Následně velká sláva z kopečku dolů, u kterého se nám běžky nestihly rozjet a už jsme zas pokračovali do kopce, a tak to bylo dokud jsme nedorazili na námi pravidelnými účastníky hodně známou křižovatku. Odtamtud nás startoval pan učitel Hess, abychom vyrazili na pekelně dlouhou cestu lesem. Já, jakožto strašpytel první třídy.. No dovedete si určo představit, jak jsem se před vjezdem do lesíka cítila. Ale naštěstí tohle všechno vykompenzoval dost dlouhý kopec dolů. Pro vaši představu, tam se nám ta prkýnka dokonce i stihla rozjet!

30-01-2019 středa Naty
Nebudu vstávat! Ne a ne a ne! Topení, které jsme měli na pokoji, bylo nastaveno asi na šestku a v pokoji to tak tvořilo nedýchatelných 30 stupňů, ale já odtamtud stejně nechtěla. Celodeňák. Zabijte mě!

Jo… Jasně že jsme nakonec vstala a jdu na ten pochod smrti. Jenže dámy a pánové… To počasí? Azuro! To je prostě člověku až trapný nadávat. Teda, i když v tom prvním tří kilometrovém kopci, jsem si pár těch „milých“ poznámek neodpustila, ale přísahám, že jich bylo jen pár! A co si tak vzpomínám, tak se stejně týkaly jen jídla. Abyste tomu správně rozuměli, já mám totiž pořád hlad… 😀 Kupředu mě hnala myšlenka polívky na chatě Smědavě, kde byl náš cíl. Pan učitel klasicky lhal o počtu kilometrů před námi. Je mi jasné, že pokud se ho na to zeptáte, tak vám to popře a teď se podržte, on se k tomu ještě nazval „Pravdomluvný Štěpán“. Ehmm… Já nechci slovíčkařit, ale někdo by mu měl vysvětli rozdíl mezi třemi a osmi kilometry. Jen takový detail. (Ne)podstatný… 😀

Polívka byla moc dobrá. A tak se mohlo jet zase zpátky. Kolem čtvrté jsme byli doma. Lehce unavení, avšak to počasí, které bylo naprosto nádherné po celou dobu, tu únavu vynulovalo.

31-01-2019 čtvrtek Jája
Tento den, který jsme měli celý den trávit na sjezdovce, zas pro mě osobně neměl být až tak zábavný, když jsem se ovšem na konci dopoledne dozvěděla, že tak trošku zneužijeme již postavený slalom pro naše účely, začalo se mi to dosti zamlouvat a moje soutěživé já se již nemohlo dočkat odpoledne. Taky ale znáte ten pocit, když se něco jede už na ostro, ale vám se to zrovna, jak na potvoru, nejméně povede? Já to třeba znám až moc dobře. Měli jsme si možnost slalom několikrát projet a zjistit, jak ho nakonec pojedeme. Když došlo na tu mnou supergiganticky očekávanou ostrou chvilku, podle slov pana učitele Hauznera jsem jela moc daleko od té tyčky a já si už nepamatuji, co vše jsem zrovna v tu chvíli udělala špatně. Prostě se jak na potvoru absolutně nedařilo. Takže jsem se smířila s tím, že tenhle rok to moje vysněné první místo opět nebude. No jo, no… Ten den se moje sebekritické já dost předvedlo. Navíc, když potom vidíte ty skvělé výkony mých vrstevníků. Nevýhoda mít soutěživou povahu.

01-02-2019 pátek Naty
Dopoledne jsme vyrazili naposledy na svah. Hrozně rychle to tu uteklo… Každý řezal zatáčku za zatáčkou, přesně tak, jak se na kurzu naučil. Zkrátka to tu žilo! Po poledním klidu, při kterém jsme opět s kolegyní Dalihodovou zaspaly, byl velký závod v biatlonu. My, Povrláci, proti těm ešusům a kedlubňákům ze ZŠ Nový. Popravdě… Rivalita mezi námi oproti minulým rokům lehce povolila, ale nezmizela. Vytvořily se zde čtyři týmy. Dva ze ZŠ Nový a dva naši. Bojovali jsme. Všichni a tvrdě. První místo jsme o chlup nezískali, ale po dlouhé době jsme jim stříbro ukradli. Abych se trochu pochválila, tak můj tým dokázal ty šmatláky porazit. Třetí místo urvala naše druhá půlka pod vedením kolegyně Dalihodové a čtvrté místo jsme jim nechali. Večer proběhlo vyhlášení závodů jak ze svahu, tak z biatlonu. Spousta z nás si zlepšila svoje výsledky, a tak se posunula v žebříčku nahoru, a třeba tak ukořistila zlato. No, a začalo moje neoblíbené balení. Teda, ještě před tím jsem si zahrála karty o kliky, které vlastně absolutně neumím, a když vám řeknu, že jsem z 15 možných kliků dělala 10, tak se asi nikdo nebude divit. A tím to vlastně skončilo. Zítra jedeme domů. Večer jsme se všichni pomodlili, aby autobus vyjel až k baráku a šlo se spát. Dobrou.

02-02-2019 sobota
Den odjezdu. Musím říct, že se odjezd tento rok obešel bez větších vyznání emocí. Asi jsme dospěli, nebo něco na ten způsob. Stejně jako příjezd, tak i odjezd byl komplikovanější. Autobus tentokrát sice dorazil až k chatě, ale problém byl zase s jeho otočením, takže jsme museli znovu čekat na zachránce v podobě bagru. Když jsme dostali příkaz vynosit všechna zavazadla k autobusu, konečně jsme ho spatřili. Velký. S přívěsem. A hlavně! Byl dvoupatrový! To už jsme společně začali diskutovat o tom, kde a s kým budeme sedět cestou domů. Při cestě zpátky jsme si pouštěli ty písničky v podobě vykopávek z let, kdy jsme ještě neměli rozum. Každopádně jsme si to společně užili a to je nejdůležitější!

Rozloučení

Díky za příležitost tu být s vámi, i když už tu vlastně nemám co dělat. Byli jste super a vážím si, že jste nás vzali mezi sebe. Snad jsme vám byly s Tinou nápomocné. Bylo to skvělý. Díky.

Natálie Bujná a Jasmína Rajtorová